50tka
Pražská 50ka 2011
Pražská 50 je pro team Ski a Bike centra Radotín jedním z důležitých závodů v sezoně, neboť zde každoročně jedeme teamovou soutěž na domácí půdě. Hlavními soupeři letos byly teamy BikeRanch A a B a team Atombike. Po nevydařených soutěžích na Bezdězu a Malevilu jsme raději rozšířili kádr na povolených pět jezdců a pojistili si tak případný defekt.
Soupiska po letošní ročník byla následující Ota, Lukáš a já ze Skisu, plus hostující David Krkoška a Vojta Král. Po zvážení konkurence bylo naším cílem druhé místo, vyhrát bychom mohli pouze pokud by jeden z dvojice favoritů na celkové umístění Michal Bubílek nebo Petr Tatíček, nedokončil závod. Přeci jen tito borci jsou mimo naši výkonnostní skupinu a jejich odstup od nás bývá velký. Já si navíc vytyčil osobní cíl a to bednu v kategorii. Opět mi bylo jasné, že první místo nemám šanci urvat, ve startovce jsem totiž našel Roberta Novotného a s elitou se měřit nemohu.
Na závod mne tradičně doprovodila Šárka, která také jela s ambicemi na bednu, navíc se na startu dohodla s Janou Martinkovou a Kájou Polívkou na teamovou soutěž, takže motivaci jet nadoraz určitě měla.
Na Pražskou existuje jednoduchý recept, skupinka kterou máš na třetím kopci (pro mne zhruba 14. minuta závodu) bude tvoje nejlepší umístění v cíli. Praxe pěti účastí mne tohle naučila, vždycky jsem dojel se stejnou nebo horší.
Řazení na start předcházelo kvalitní rozjetí včetně intervalu, které nám nenarušil ani déšť. Zhruba 7 minut před startem se řadím do jedné z čelních řad. Omlouvám se, jestli jsem někoho pohoršil, ale kdo chce pražskou zajet, nemůže si dovolit tuhnout na startu.
Po výstřelu se zahajuje zhruba sto metrovou rovinkou na rozjetí a začíná se stoupat. Velká pila a buď to jede, nebo je jasno, že to dneska nebude den. Na Pražské není čas čekat až se to rozjede a dost závodníků tak prohraje svůj závod v prvních třech minutách. Po levé straně balíku se přesouvám takticky dopředu, někam kolem desáté pozice, jede se mi skvěle a čekám kdy se začne závodit. Tradičně k tomu dochází na volnějším sklonu v půlce kopce, kdy čelo jede balík za autem s kamerou. Tím se udalo tempo pro druhou prudší část kopce, že se ale pojede 32km/h to jsem nečekal. Nájezd do parčíku dávám v klídku a v lesíku si dotahuji Lukáše s Davidem, kteří jedou skvěle. Sjezd nijak nehrotíme a už začíná druhé stoupání. Tady odpadá bohužel Lukáš s Otou. Na vršku jsme ve třech a já velím ke zvolnění tempa, neboť nechci jet ve třech celý závod. Rázem je nás šest, Lukáš pořád nikde, nemůžeme ale dále čekat a tak jdu na čelo udávat tempo do sjezdu a třetího stoupání. Zde opět zeštíhlujeme o jednoho jezdce na pětici ve které pokračujeme. Ve skupince je od nás David, pak Jirka Beneš z cyklotreninku, Michal Vlášek z Bikeranch a Petr Kuba z Bike Gallery. Před námi jede trojice Novotný, Bubílek, Tatíček.
Poměrně solidní spoluprácí se vzdalujeme pronásledovatelům a já jsem rád, že to takto dopadlo. Jede se mi vzhledem k tempu lépe než v minulých letech, i tak registruji jen trať a jezdce ve skupince, nic jiného. Kousek před Přílepy došlo k malé změně trasy, čehož si Jirka Beneš všiml až pozdě a bohužel to znamená větší pád Davida a rozdrobení skupinky. Ve čtyřech se sjíždíme na následné rovince ke kostelu. Nyní všichni jedeme na bednu ve své kategorii a to nám dává prostor pro perfektní spolupráci. Na singlíku před Trněným újezdem vystavuje galuska Tufo stopku Jirkovi. To je velká ztráta pro skupinku. Pokračujeme ve třech s tím, že Michal vypadá, že není tak silný jako já a Petr. Čeká nás ještě více než polovina trati a na rovinaté pasáže jsou tři jezdci minimum. Ve sjezdu z Budče, přestože jedu na čele opatrnou a jistou stopu opět zasahuje smůla a Michal řeže plášť.
Teď jde do tuhého, ve dvou nás čeká zhruba 50 minut závodu. Skupinka za námi čítá sedm jezdců a nejsou dál než půl minuty. Hodnotíme naše šance, já bych počkal, svezl se a zaútočil později, Petr je pro variantu pokračovat ve dvou. No dobrá, do teď to asi bolelo málo, teď to bude bolet hodně. Letíme údolím potoka k Okoři, dokonce skrz brod, neboť si nemůžeme dovolit ztratit těch 5 až 10 sekund pěší turistiky po lávce. Voda je hluboká a studená, brrr. Před Okoří jdu neplánovaně na brzdy, abych nepřejel kočku, která napříč cestou pronásleduje myš. Naštěstí to já i Petr ustojíme a už tady je občerstvovačka. Beru od Dany bidon ionťáku, Petr nebere nic. Hlava je mocná překážka výkonu a já se přistihnu váhat jestli půl kila navíc nebude moc velká brzda.
Trať závodu je naprosto nezáludná a tak více než o umění jízdy v terénu to je o výkonu. S Petrem výborně střídáme a daří se nám držet náš náskok. Stoupání na Juliánu mám rád, to se jede samo. Nahoře následuje klíčová pasáž, zhruba 10 minut rovinek na větru do Nebušic. Když nás nesjedou tady, tak to máme v kapse. Nová vložka po oranici v závěru úseku byla trochu nad moje nervy, ale přežili jsme to ve zdraví až do Šárky. Sjezd nehrotím, moc dobře si pamatuji, jak jsem tady před dvěma lety píchnul. Tradiční kalup podle potoka, lehce svěsit nohy a je tady stoupání na Zlatnici.
Jako obvykle mám v plánu zaútočit, Ale nedaří se mi držet vysoké tempo celý kopem a Petrovi jsem neujel. Nechává mě takticky vydusit vpředu celý sjezd i rovinky před cílem. Rozhodovat se tedy bude ve spurtu o čtvrté místo celkově a druhé v naší kategorii. Najíždím na první pozici hodně ze široka do cílové rovinky a zahajuji rovnou dlouhý spurt, který překvapivě vyhrávám. Na to bych si tedy nevsadil.
Celkový čas 1.41 a nějaké drobné, průměrné tepy 168, druhé místo v kategorii, ztráta na vítěze 6,24. Na šestém místě dojíždí David, jedenáctý Vojta, patnáctý Ota a devatenáctý Lukáš.
V teamech jsme druzí, na první místo chyběly dvě minuty.
Šárka dojela druhá v kategorii po taktické chybě v závěru závodu kdy zůstala v Šárce sama a její soupeřka se svezla v háku, a tím si vybudovala rozhodující náskok. V teamech obsadily první místo.
V Radotínském dresu se představila i Lenka Škvorová a zajela výborné druhé místo ve své kategorii.
Máme za sebou další ročník Pražské a můžeme si říct, že letos se teamu Ski a Bike Centrum Radotín povedl na jedničku s hvězdičkou.